Jsem zlatá

Dlouho jsem na tebe čekala
  vysoko v horách.
  Musel jsi ochutnat
indigové moře s jeho zborcenými
chrámy a potopit se k nim,
abys pochopil dávný sen země.

  Jen jemný opar mé vysoko umístěné polohy mě halil
    před tvými zraky
  Jsem snem všech conquistadorů,
ale oni nepochopili mou pravou
podstatu a neodhalili místo, kde
  se nacházím.
  Na místo, kde jsem, nevedou
žádné mapy.  Cesta ke mě
se nedá uspěchat. Ke mě se
stoupá a já se vynořuji z oblaků
  jako nepopsatelné a nové.

  Ke mě se stoupá klesáním.
Čím více se klesá do všech barev života, tím
více se vynořuji.

Muž v nirváně mě míjí.
Jen žebrá.
Kdokoli po mě touží, je prachsprostý
zloděj, a přesto ti radím:
následuj každou svou touhu
až na jejíá samotné dno.
Jak jinak bys poctivě zjistil,
kým vším jsi?
Na konci každé touhy leží naplnění
i zklamání, a obojí je velkým
darem života, v němž jsi
potkal sám sebe. Další niť
velkého příběhu bez konce.
Svou další část.
Je nyní zpátky u tebe.
Tím se každá barva
prohlubuje, zintenzivňuje,
projasňuje. A tím, že se
do všech noříš, jako by to bylo
věcí života a smrti
- tím, že se noříš do všeho,
čím jsi byl, jsi a budeš - se objevuje
ono místo, kde já jsem.
Ono bájné Eldorádo, Machu Picchu
Inků, tak špatně pochopené.

Ono místo, kde jsem, se
poodhaluje samo, přesto
nelze sdělit, kde se nachází.

Ale když v něm jsi, spouštějí
se z něho do všech stran
zlaté koberce; pronikají
do všech údolí a napájí
všechny řeky. Některé
tečou pustinami, z jiných
pijí lidé, a na těch
místech vznikají města
a nové chrámy.

Jsem pravda tvůrčího aktu,
vyvěrající z tvého příběhu,
kterou světu nemohl předat
nikdo jiný než Ty.

Jsem světlo, které nepálí
Jsem žízeň, která žízeň hasí
Jsem průchod stávání se
Jsem láska vcházení v bytí

Sedm dní stvoření světa
se neodehrálo 'v čase' a
'kdysi', je to sedm
barev spektra, jež
vydechuješ do prostoru.
Proto vaši prapředci nazvali
svět podle světla.
Jako celé spektrum
vdechuješ, tak jej také
vydechuješ. A na tomto
tkalcovském stavu se
splétá mozaika všech
spolutvůrců, od nejmenších
prvoků až po anděly.
Budeš-li po této mozaice
kráčet libovolným směrem,
všude nalezneš své stopy.
Otisky svých činů a myšlenek
se stále vznášejí všemi světy
po myriády let tvé
tvůrčí existence. A znají
se ke svému tvůrci. Celý
vesmír je plný tvých dětí.
Myslíš, že někde nalezneš
konec toho všeho?

Když vdechuješ barvu, jež
hořkne v tvých ústech
jako pelyňek: tos tyď
sám, i tos ty, i to
tvé vlastní 'dítě', jež
se vrací ke svému tvůrci,
aby jej znovu-oplodnilo
a vdechlo mu své požehnání,
ukryté na dně jeho podstaty.

Appolón - Dionýsios: toť
protiklad utvořený rozumem
vytrženým z rytmu nádechu
a výdechu. V obojím
já jsem, jako zvuk, jenž
dostihl sám sebe. A v tomto
návratu se znásobil.

Vaši kněží (ideotvůrci, mistři práva
a věd) způsobili neurózu
vašich myslí mezi dvěma epicentry:
zlatem a Bohem, a na této ideji
vyrostly kořeny vaší civilizace.
Prvé přiřkli hmotě a tělu,
druhé duchu
a vytvořili celý systém dalších
umělých kategorií a dichotomií,
která vás udržují ve zmatku. To
vše proto, aby mé místo
zůstalo skryté pro vás
všechny a udrželi vás
ve slepotě a otroctví.
Z tohoto stavu profitují:
přenecháváte jim své zlato
a posloucháte je jako bohy.

Prométheus ke mě došel
a nabídl vám toto poselství,
ale vy jste jej ukamenovali.
Přesto totéž činí stále znovu.
A vy také.
Je to jeho příběh, i váš.

Ale já vás osvobozuji.
Osvobozuji vás od toho všeho.
Navracím vás ke svému vlastnímu příběhu,
jenž nyní píšete a
jemuž nasloucháte, když
vdechujete a vydechujete.
Jsem váš vlastní rytmus,
silnější než život a smrt.

Jsem píseň neznáma
Jsem to, co z vás tryská světu.
Jsem naplnění tvůrčí lásky,
když se v potu tváře
nakláníte přes okraj studny
a posíláte dolů své vědro,
aniž byste tušili,
  čí žízeň tím uhasíte;
tu svoji jistě.

A až vás více nebude,
nic nebudete moci vzít
sebou. Ale oceán vašich
písní darovaných světu
se k vám bude vracet
a bude vás kolébat
a bude vaším rájem, až
budou vaše víčka těžknout
a žíznit po zemi. Budou
vás unášet jako smějící
se děti a budou vašimi
křídly ve všech světech.
A budu to já, zlatá, která
na vašich ústech vytvaruje
úsměv, až vydechnete
naposledy.

Jsem darem, jenž jste si neponechali
pro sebe, a proto ve vašich rukou vzrostl.
Jsem plod, který zesládl v dlaních
vašeho srdce. Jsem kapka,
jíž se přihodila řeka.

A přesto všechno se
zase rozhodla stát kapkou
dopadající na horské
úbočí, neznajíc svůj
další běh, těšíc se,
že bude znovu řekou,
neboť žití je velké těšení
a strach je bohům k smíchu.

To mějte, prosím, na paměti
až budete
hledat moji záři.